Situace, kdy v rodině „někdo chybí“ či „jiné osoby přicházejí“, jsou čím dál častější a jejich četnost roste s počtem rozpadlých rodin. Žijeme v době, kdy polovinu manželství stihne rozpad, řada párů žije nesezdaných, některé matky volí mateřství bez partnera. Nezkoumáme příčiny, bereme je jako fakt, že jeden z důsledků je snaha fragmenty rozpadlých a neúplných rodin doplňovat a slučovat do funkčnějších celků. Lidé po rozpadu vztahu vstupují po určité době do dalšího partnerství. Má-li jeden nebo oba děti z předchozího vztahu, tyto děti pak mají kromě své mámy a svého táty ještě „rodiče navíc“, „ nevlastní mámu, nevlastního tátu“, ale také „nevlastního dědu, babi, sourozence…“. Jak nová nukleární rodina, tak i širší rodinné koalice kladou na všechny zúčastněné vysoké nároky. Dospělé čeká náročný úkol chtějí-li, aby děti propluly rozpadem jedné rodiny a nastavením života v rodině nové bez zbytečných bolestivých šrámů na duši a traumat.

Problematika nově složených, rekonstruovaných, patchworkových (přídavné jméno zvolte podle svého) rodin zdánlivě nevybočuje z témat řešených v rodinné terapii. Problematika těchto rodin má ovšem svá specifika, kterým má význam věnovat zvýšenou pozornost. Role nevlastního rodiče není ve společnosti historicky nová, nová je však situace, která ji vyvolává. Macecha a otčím mají negativní konotaci, „teta“ a „strejda“ zas nevystihují skutečnou roli, nevlastní rodič má většinou náročné postavení. Jde však také o zajímavou životní výzvu, která může přinést velké obohacení života a blízkých vztahů. Rodina v tradičním pojetí – máma, táta, děti – se tak mění v rodinnou koalici. Uvažovat je třeba o víkendových rodičích a víkendových sourozencích tam, kde je péče nastavena takto, či nový „ druhý domov“ u střídavé péče v nových rodinách rodičů odešlých z původního svazku. Dát sám sobě i svým dětem či dětem partnerů, či budoucím potomkům, další šanci na rodinu je bezesporu obohacující krok, který rodiče v novém partnerství pro sebe i děti mohou udělat. Zkušenosti z fungujících koalic ukazují, že děti vyrůstající v tomto prostředí jsou sociálně vyspělejší, tolerantnější, lépe komunikačně vybavené, bohaté na sociální vztahy a z nich pramenící podporu. Podobný výtěžek mají nejen partneři z jejichž lásky, zralého rozhodnutí a odvážného odhodlání se nové rodiny budují, ale i zaangažovaní dospělí – širší příbuzní.

Nebezpečné je chápat nové společenství jako prostředí, v kterém nově příchozí partner plánuje prosadit svou „rodinnou kulturu a výchovu“ bez ohledu na kontinuitu předchozího života členů společenství. Chybí-li komunikace nově příchozího partnera se svým „protějškem“ v roli biologického rodiče, či je jen zprostředkovaná, hrozí vzplanutí boje, který je vyčerpávající, dlouhodobý a s nejistým výsledkem. Je dobře seznámit se s vývojovými fázemi dětí, nutností je to pak pro ty, kteří mají mladší děti a potřebují navázat vztah s výrazně staršími dětmi partnera. V počátečních stádiích soužití je nebezpečná snaha vnímat roli třetího rodiče prizmatem role biologické matky či otce. Například nutit se milovat partnerovo děti jako své vlastní, nebo být netolerantní vůči větám „nejsi můj táta / moje máma!“. Sžívání nelze urychlit pobízením, prosbami, manipulací, natož příkazy. To platí ve vztazích dospělých s dětmi, ale i v dětském mikrosvětě nevlastních sourozenců. Když se novému páru daří sžívat se a společně žít rodinným životem, číhá ve skrytu další výzva v podobě nového společného potomka. Jeho příchod, rodiči láskyplně očekávaný, může zčista jasna ohrozit dosud klidný dětský svět, což snadno v očekávání radostné události rodiče přehlédnou.

Uvedená témata jsou jen malým příkladem škály případů, které je dobré včas vzít v úvahu, a na které je potřeba i v budoucnu citlivě reagovat. Nabízíme členům této kategorii rodin specializovanou péči a podporu. Ta zahrnuje jak edukační a poradenskou rovinu, vhodnou především v době plánování nové rodiny nebo v rané fázi sžívání všech členů. Tak i terapeutickou rovinu, která pomůže s pochopením překážek procesu sžívání, s komunikačními dovednostmi, s vytvářením nových pravidel soužití, vymezování hranic a způsobu jejich ochrany. Význam dáváme i komunikaci s bývalými partnery, většinou biologickými rodiči některých z dětí. A v našem zorném poli jsou i vzdálenější příbuzní dětí v nové rodině, jak ti dosavadní, tak ti, kteří se v životě objevují s nově příchozím partnerem.

Výše uvedené služby nabízíme i těm, kterým soužití doposud fungovalo, ale nějaký vnější nebo vnitřní tlak ho narušil a nedaří se soužití obnovit. Bez významu nejsou ani chvíle, kdy partnerům v naplňování úkolů, které přijali, dochází síly a je třeba věnovat větší pozornost sebepéči.

Cokoli vás z výše uvedeného oslovilo, nebo v kontextu nově složené rodiny řešíte jiná, zde nezmíněné téma, objednejte se k úvodní konzultaci.